Cesty úspěchu (8. díl) „Je lepší být nasr… než smutnej“

Je lepší skončit na 1. místě se skóre 78-80 na regionálce nebo dosáhnout skóre 69-70 na turnaji PGA Tour a skončit na 30.místě?

Sezóna je u konce a náš seriál o úskalích práce s juniorem může pokračovat.

Vypůjčil jsem si slogan z jedné přemýšlivé písně Petra Jandy. Slogan pro dnešní téma není [pln2 super přesný, ale je rozhodně na stejné vlně.

V elitním golfu je každý hodnocen podle dosaženého skóre. Na konci kola nebo turnaje se objeví výsledková tabule, jméno a výsledek. Dosáhli jste dostatečně nízkého skóre, abyste prošli cutem? Dosáhli jste dostatečně nízkého skóre, abyste se kvalifikovali do týmu? Dosáhli dostatečně nízkého skóre, abyste zůstali v týmu? Kolikátý jsem, koho jsem porazil? Není důležitější jak vypadá skórkarta s ohledem na herní plán a další věci, třeba skóre minule, třeba to co aktuálně trénuji?

Pro mladého nebo i zkušeného golfistu je velmi snadné zabalit celý svůj golfový zážitek do svého skóre. „Pokud dosáhnu nízkého skóre a porazím ostatní, jsem jako člověk úspěšný, pokud ne, jako člověk selhávám“.

Toto je velmi nebezpečná past, protože nyní hráči často nehrají jen golf, ale hrají o svou vlastní hodnotu jako osobnosti.

To platí pro elitní juniory až po hráče z první světové desítky – naším cílem je oddělit osobu od hráče. Je naprosto nezbytné, aby hráli hru z pohledu hry, stejně jako by hráli Člověče nezlob se, Prší nebo nějaký jiný sport. NE z pohledu hry o svůj úspěch nebo neúspěch jako osoby.

Je ovšem velmi tenká hranice mezi „tímto pojetím“ a „kašláním na to“. Rodič snadno – snadněji než trenér – pozná, na které straně této čáry se jeho mladý Tiger nebo Nelly právě nachází.

Osvědčila se mi – i když je občas zdrojem vášnivých hádek – prostý dohled dohled nad přesností dodržení postupu výroby rány. Proces. Což, jak víte z jarní série, je alfa a skoro i omega netechnické části herního projevu.

Pokud jste mě někdy viděli se rozčílit nebo se dohadovat se synem nebo dcerou, bylo to vždy jen kvůli nedodržení jejich vlastního stanoveného postupu – „nedošel jsi se podívat“, „zapomněl jsi na vítr“, „přecenil jsi hůl“, „neudělal jsi cvičný švih“, „neuklidnil ses po zastrčení hole do bagu“, „svádíš vinu na hřiště“, „měl jsi začít rutinu znova“ apod…. 

Nikdy ne kvůli špatné ráně nebo trojputtu, dětem trvá chvíli než to pochopí, protože jsou jim dány dvě věci, jejiž mix je opravdu pro rodiče u sportu „třaskavina“:

1. Nemají (většinou) strach o výsledek – proto mimochodem přepalují většinu patů, hrají „pro rodiče“ riskantní rány atd atp.
2. Nevadí jim chyby – dítě se učí drtivou většinu věcí metodou pokus omyl – od chůze až po mluvení.   

Nemít strach o výsledek a sebevědomí „to tam poslat“ je „deviza“ nesmírně cenná a nesmí se totálně zničit přehnaným lpěním na strategii, protože je to jedna ze stavebních nohou sebevědomí a určité hráčské neohroženosti – které často tolik chybí vrcholovým českým hráčům.

Přehnané uvědomění si udělané chyby, je navíc často opatřeno tzv. „mentálním přívěškem“. Mentální přívěšek vazbí špatné rány. O něm příště.

V další fázi je třeba definovat, co je to „vítězství a prohra“ – aneb definice šampiona.

„Je lepší skončit na 1. místě se skóre 78-80 na české regionálce nebo dosáhnout skóre 69-70 na turnaji PGA Tour a skončit na 30.místě?“

Když tuto otázku položím hráčům, i dětem, často instinktivně definují vítězství pouze jako umístění na 1. místě. A nebo souhlasí navenek, ale vnitřně je mrzí, že nejsou na bedně.

To hráče vybízí, a nám dává mentorskou šanci, aby lépe pochopili, co je skutečným pojmem vítězství, které se musí definovat jako vnitřní cesta – být nejlepší verzí sebe sama nebo frází vypůjčenou z bojového umění aikido „skutečné vítězství je sebepřekonání“.

To znamená sebekázeň vůči zvoleným procesům, sebedůvěru, sebeodpovědnost – ve skutečnosti je seznam dlouhý, ale v podstatě je to všechno „já“, tj. jde o to, abyste dělali pokroky sami se sebou, což je o vstupech, které pak – takřka sekundárně – utvářejí výstupy.

Toto je velmi silné východisko, protože hráči se pak nesnaží v hlavě porazit 100 dalších hráčů, nevěnují se myšlenkově „všemu možnému“ kolem umístění a třeba uznání okolí,  ale soustředí se na svou vlastní cestu, za kterou JEDINOU jsou stoprocentně zodpovědní.

A další z našich klíčových hesel je „žádné výmluvy“ během této cesty.

Poté, co jsme oddělili hráče od osoby a definovali, co je to být šampionem, je třetí vrstvou pěstování zdravého posilujícího vztahu ke hře. Chceme, aby hráči, i když hrají na nejvyšší úrovni na Tour, hráli se stejným „zápalem pro hru“ nikoliv pod „tlakem na svůj výsledek“ a s neohroženou mentalitou, jako když jim bylo 10 let. Soustředit se na trefování skvělých ran a pak už jen přecházet špatné rány s neutrálními emocemi. Proč většinou hrajeme v jamkovce lepší skóre než ve hře na rány?

Takže:

1. Oddělte osobu od hráče
2. Definujte, co je to vítězství, a pak rozvíjejte mentalitu šampiona.
3. Posilujte zábavný vztah ke hře – naučte je milovat kvalitní hru.  

Tyto 3 koncepty jsou základem každého úspěšného hráče a z tohoto základu můžeme, že zakořenit a rozvíjet technické, mentální a manažerské dovednosti hry.

A dávejte pozor, kdy dítě překročí tzv. neutralitu a začne mu to být jedno.