Zmapovali jsme technické i procesní podhoubí vývoje mladého hráče.
Největší nebezpečí, se sérií pastí, do kterých padá mnoho mladých hráčů, i hráčů těsně pod vrcholem svého potenciálu, je přecenění technických nuancí a konzistentní opomíjení schopnosti „zahrát ránu“. A tak máme mnoho nadějí, kteří chodí po hřišti a tzv. „hrají švih“ a nikoliv golf, tedy konkrétní rány – co nejsnazší a nejkonzistentnější přesun míčku z bodu A do bodu B. Proces hraní švihu je vědomé zkoušení technických provedení a napravování technických chyb ze švihu minulého, a tento racionální proces de facto nikdy nezajistí déle trvající konzistenci, a tedy slušné skóre. A nikdy nepřivede hráče do „zóny“ (neboť vstup do ní je v golfu vysloveně podprahový). Vždy a každému to občas technicky nevyjde, i při sebelepším švihu.
Začněme pro názornost odshora. Špičkový soutěžní golf, jak jste jistě viděli v TV a jak jsme si i říkali, se dnes již netočí kolem technické „učebnicovosti“ švihu, ale kolem individuální spolehlivosti a „přirozenosti“. Přetechnizovanost z před 30 let vzala za své poté, co několik špičkových hráčů předělalo svůj „svojský“ švih na něco učebnicovějšího a ztratili mnoho let, nebo zbytek kariéry. Hlavními mantrami, kolem kterých se točí debaty špičkových hráčů a odborných manažerů, jsou:
- Arzenál ran
- Mentální odolnost
- Odhad rizika a intuice
Jinými slovy, hráči a jejich manažeři mezi sebou na denodenní bázi nediskutují, kde má být ta která část těla ve švihu (tak jak to dělají techničtí trenéři, občas až do „paralýzy analýzou“, a tak jak rodiče mají často tendenci věřit), ale:
- jakou ránu na kterou pin pozici hrát a jestli ji „má v bagu“,
- jak se psychicky „zvednout“ po špatné ráně (všichni ví, že každému to občas technicky nevyjde, i při sebeučebnicovějším švihu),
- jak se dokázat soustředit na proces, když máte „nůž na krku“, a
- kam namířit, aby, když to technicky nevyjde, jste měli dobrou šanci na záchranu.
Dnes se podívejme na arzenál ran.
Světoví hráči věnují maximální pozornost jednotlivým typům ran. Jednoduchá, až banálně znějící věta, která ovšem má potenciál převrátit mnoho věcí ve vývoji hráče a přemýšlení o golfu „naruby“. A já bych po těch všech letech studia, pozorování a poslouchání špičkových hráčů řekl, že převrátit na správnější stranu, než která je vcelku běžná v normálním, minimálně českém, vývojovém prostředí. O tom, že je chyba si myslet, že učebnicový švih na rangi je cesta k podparovému výsledku na hřišti, jsme si již říkali. A je to ostatně do očí bijící, když prostudujete prvních 200 hráčů světa a jejich techniku.
Pokud u nich stojíte na rangi a hřišti v přípravných dnech, je zřetelné, že hlavním tématem pro jejich mozek je konkrétní typ rány pro modelové herní situace a jak ji zahrát, a sekundárně – k čemu se uchýlit, když technika (většinou tempo a synchron) dnes nefunguje, a kam hrát, aby následky nebyly katastrofální.
Hráči tedy hledají a trénují rány a k nim vedoucí švihový klíč, nebo klíče. Jak to funguje?
Na začátku je vždy představa konkrétní rány, proces obecně označovaný vizualizace. Vizualizace je „hmatatelné“ propojení toho, co oči dokáží vidět, tělo „zacítit“ a následně zahrát. Oči čerpají ze dvou zdrojů – vlastní představivost a z druhé části rány kolegů. Vnitřní oheň a touha vyhrávat by hráče měly následně motivovat ke snaze umět tuto ránu „taky“.
Umět ji zahrát na rangi, umět ji zahrát na hřišti a nebát se jí/spolehnout se na ni/použít ji v turnaji. Zde má místo slavná mediální Nicklausova věta, že „pokud konkrétní ránu nezahraje v tréninku 7x z 10, tak ji v turnaji nikdy nepoužije.“
Vzhledem ke schématičnosti a rozsahu tohoto seriálu lze tuto část uzavřít návodem: trénujte rány, nikoliv švih. Základní dvě vyústění jsou:
- Na rangi věnujte vizualizaci a následnému zahrání „viděného“ více než dvě třetiny tréninkové jednotky. Především v sezóně a těsně před ní, poté co jste 15 tisíci opakováními „zažili“ technické úpravy. Neměňte procvičované rány příliš často, sledujte jejich progresi a četnost úspěšnosti na rangi i v tréninkových hrách.
- U dětí se věnujte externímu typu tréninku více než internímu (jednoduše řečeno, zadáváte rány, trajektorie a cíle, ne pohybové úkoly). A poté s nimi formou hry dělejte bod výše.
Efektivně zacítit ránu, což je bezprostředně následující fáze, dokáže hráč jen po určitém množství repetic. Jakmile je hráč schopen si představit konkrétní ránu, kterou „umí“ z tréninku (7 z 10), v jeho mozku by měl „naskočit“ klíč, který vede k jejímu zahrání. Tento proces je dvoucestný a buduje se postupně. Klíčem je obvykle konkrétní pocit v impaktové zóně v kombinaci s vizuální vzpomínkou na úspěšné provedení této zvolené rány.
Každý hráč má tak následně „sadu“ klíčů pro typické herní situace. Tento stav má několik „převratných“ vyústění:
- Hráč pak nechodí po hřišti s tím, že teď se mi povede ten „super“ švih, to zápěstí, levá ruka nebo cokoliv…
- Máte stále co trénovat a nepálíte jen tak rány s čekáním na onu super ránu super švihem
- Pokud se octnete v nestandardní situaci na hřišti (rough, les apod.), stačí se jednou prostou záchrannou ranou vrátit do hry (na fairway nebo střed greenu) a pokračovat „standardním“ postupem. Zahrát nacvičenou modelovou ránu a přijmout bogey, pokud nedáte pat.
- Golf se nestane dřinou, ale kreativní a veskrze zábavnou činností, která dvoucestným způsobem naplňuje mozek a systém hráče „hráčskými zkušenostmi“, které jsou podkladem pro sebevědomí, klid, odhad rizika a další netechnické složky výkonu.
- Bude se hráči dařit nehrát švih, ale hrát golf. Což je základní stupeň k úspěšnosti pod tlakem.
Určitě jste slyšeli termín „9 ran“, populární v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dnes již každý hráč umí efektivně jen asi polovinu – tu, která rozvíjí jeho „přirozenou ránu“. Jejich pravidelný nácvik je historickým základem těchto moderních kognitivních postupů. Nácvik typů trajektorií a ran velmi účinně kalibruje „ovládací prvky“ a vytváří dostatečně širokou komfortní zónu pro „díly“ pohybového provedení. Klíčem k pochopení této části výkonu hráče je něco, čemu říkám „teorie intervalů“, a o ní budeme mluvit příště.